Staré Ransko se připomíná jako kolonizační osada Ronwald při Liběcké stezce již v roce 1362. První písemná zmínka o železářském hamru v Ransku je pak z roku 1393. Od roku 1470 jsou uváděni jako majitelé hamerníci Jakub a jeho bratranec Petr, v roce 1485 Hanuš a Petr. Roku 1491 hamr koupil Nikl Pivrle za 1250 kop míšeňských grošů. Do poloviny 17. století následuje řada dalších hamerníků.
V té době pracují také hutě v blízkém Sobíňově a Železných Horkách s tehdy moderními pecemi dýmačkami. I v Ransku zřejmě došlo k modernizaci tavicích pecí. V roce 1623 koupil polenské panství rod Ditrichštejnů. Kníže Ferdinand po zjištění výskytu železné rudy nechává postavit v Ransku v letech 1667–77 vysokou pec podle štýrského vzoru.
Stoupající spotřeba železných výrobků v tureckých válkách pak vtáhla i zdejší železárny do výroby munice. Vyráběly se hlavně 12 a 24librové koule, granáty, střelný prach. V roce 1695 činila výroba střeliva 1214 centnýřů. Vyrábělo se také nejrůznější hospodářské nářadí – klíče, hřebíky apod.
Po větrné bouři z prosince 1740 nastal nedostatek paliva pro vysoké pece. Hutě v Sobíňově byly uzavřeny v roce 1742 a již nebyly obnoveny, ranské hutě ukončily výrobu kolem roku 1760.
K obnovení hornické a metalurgické činnosti na katastru Staré Ransko došlo počátkem 19. století, kdy staré provozy nahradila modernější výroba. 8. listopadu 1810 dal zemský guvernér v Praze souhlas k obnově ranských železáren, a to s podmínkou týkající se spotřeby dřeva k pálení dřevěného uhlí. K obnovení provozu byly restaurovány budovy v Ransku a v Hamrech. Domky na původním Dolním Ransku byly odkoupeny, zbořeny a na jejich místě byla zbudována vysoká pec (1811–14). Dynamicky se rozvíjející železárny přinesly velkou stavební činnost. Byla postavena kovárna, kupolová pec pro slévárnu šedé litiny, modelárna, soustružnické dílny, vrtárna. V roce 1837 byla postavena druhá vysoká pec, třetí pak přibyla v roce 1847. Zároveň byla dána do provozu další kupolová pec a velká formovna pro výrobu odlitků.
Železná ruda – převážně limonit a hematit – se v blízkém okolí obce těžila ve třech dolech a na jedenácti povrchových nalezištích. Mezi nejznámější patří důl Ranský, Gabriel, Josef, Alfréd, Mikuláš, Staroborský, Novoborský, Prokop a další v širokém okolí. Ruda se dovážela koňskými a volskými povozy. Nejvíce železné rudy se těžilo v období let 1847–55, kdy byla největší produktivita tohoto železářského komplexu. K zvládnutí rostoucích dodávek byly v roce 1828 uvedeny do provozu slévárny v Polničce. Důležitým zařízením v tomto podniku byla válcovací trať pro výrobu kolejnic uvedená do provozu v letech 1838–39.
V roce 1838 byly obě slévárny sloučeny v jediný podnik, a to „Spojené slévárny knížete Ditrichštejna v Ransku a Polničce“. Slévárny dodávaly výrobky pro vzmáhající se průmysl a železnici. Za zvláštní zmínku stojí dodávky potrubí pro výstavbu vodovodu ve Vídni, plynového potrubí pro Prahu a Vídeň a kolejnic pro železniční tratě Přerov – Olomouc a Bohumín – Krakov. Za prvotřídní kvalitu výrobků získaly železárny na výstavě v Praze v roce 1837 stříbrnou a v roce 1855 zlatou medaili, ve stejném roce pak na výstavě v Mnichově čestné uznání. V době největšího rozkvětu v letech 1850–55 pracovalo ve spojených slévárnách a hutích okolo 1500 lidí, což znamenalo, že zde byl druhý největší podnik Čech a Moravy: v provozu byly celkem 4 vysoké pece a 17 kujnících výhní s hamerskými kladivy. Větší podnik se nalézal pouze ve Zbirohu.
Nedostatek dřeva na výrobu dřevěného uhlí, nové způsoby výroby železa, ale hlavně používání koksu při tavení (Vítkovice, Kladno) zapříčinily zánik železáren. V roce 1862–65 končí výroba v Polničce, v roce 1866 jsou definitivně uzavřeny poslední dílny na Ransku. V době, kdy hutě a železárny pomalu, ale jistě zanikaly, otevírá na přelomu let 1872–73 pan Josef Janáček malou strojnickou dílnu, která je základem dnešního podniku ve Starém Ransku.
Informační centrum
