Malíř, grafik, ilustrátor, scénograf. Pocházel z devíti dětí řídícího učitele Jana (Hanuše), krucemburského rodáka, a Vilémy, rozené Kaizerové. Od dětství toužil stát se malířem. V tom ho podporoval jeho strýc Rudolf Kaizer, akademický malíř. Roku 1907 navštívil Zrzavý Paříž, kde poprvé shlédnul obraz Leonarda da Vinci. V té době byl přijat na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, ale po dvou letech z ní byl vyloučen. Na přání rodičů navštěvoval Obchodní školu v Praze. Seznámil se s Bohumilem Kubištou. V roce 1912 namaloval obraz „Údolí smutku“. Na Kubištovo doporučení byl přijat do Mánesa a od roku 1917 se účastnil jeho výstav. Malířka Z. Braunerová přišla s myšlenkou uspořádat výstavu U Topičů na Národní třídě v Praze. V té době byl Zrzavý členem skupiny „Tvrdošíjní“ (J.Čapek, V.Špála, R.Hofman a O.Havránek). Ve dvacátých a třicátých letech hodně cestoval do Bretaně a Paříže. Téměř každoročně vystavoval v Alšově síni spolku Umělecká beseda, do kterého vstoupil v roce 1923. Navštěvoval Itálii, hlavně Benátky, které velmi miloval. V Paříži koupil domek, v jehož sousedství bydlelo několik umělců. Např. F.Tichý, J.Bednár a především hudební skladatel B.Martinů. S ním a s jeho manželkou Charlotou navázal Zrzavý přátelství. Po mnichovském diktátu se vrátil zpět do Čech. Druhá světová válka velmi zasáhla do malířova života. Během války nemohl vystavovat. Nacisté prohlásili jeho umění za zvrhlé a malířovi hrozilo totální nasazení. V roce 1942 odešel do Vodňan, města J.Zeyera. Do tohoto jihočeského kraje, rodiště jeho matky, se Zrzavý zamiloval a velmi těžko se s ním v roce 1955 loučil. Malíř se vrátil do Okrouhlice, kde získal v roce 1960 v podkroví okrouhlické pošty atelier. První jeho poválečnou výstavu uspořádala Vilímkova galerie roku 1947. V témže roce byl jmenován profesorem malby a kompozice na katedře výtvarné výchovy Palackého univerzity v Olomouci. V padesátých letech nemohl Zrzavý vystavovat, proto se věnoval práci na ilustracích ke knihám Zeyerovým, Máchovým, Hugovým. V roce 1970 se konala souborná výstava k osmdesátinám J. Zrzavého. Uspořádala ji Národní galerie. V roce 1966 byl jmenován národním umělcem. V letech 1967, 1969 a 1972 navštívil Benátky a Assisi. Roku 1975 věnoval své celoživotní dílo Národní galerii v Praze. J. Zrzavý v té době začíná churavět. V létě roku 1977 se naposledy zúčastnil Výtvarného Hlinecka, výstavy pořádané Národnígalerií s názvem „Krajina skutečností a snů“. Jan Zrzavý umírá 12. října 1977 v Praze. Rozloučení se konalo ve Dvořákově síni Domu umělců v Praze 21.října. Odtud byl převezen do rodné Okrouhlice a navečer pak do kostela sv. Mikuláše v Krucemburku. Zde se druhý den při církevním obřadu, se zesnulým rozločila rodina, za velké účasti obyvatel ze širokého okolí. Na umělcově hrobě je náhrobek přenesený sem z Čáslavi, z hrobu jeho matky a bratra. Autorem náhrobku je malíř sám. Zrzavý miloval Krucemburk od svého mládí do konce života. Jeho přání být pochován v Krucemburku (uvedené v jeho soukromé závěti) bylo splněno. Na jeho počest nese krucemburské náměstí jeho jméno.
Informační centrum
