Pomník sv. Jana Nepomuckého
Socha sv. Jana Nepomuckého z pískovce je dílem neznámého autora; pochází z počátku 18. století. Na podstavci jsou vidět znak ozdobený korunovanou helmou (pták s perem v zobáku) a ovocné festony. Socha stála původně v jihozápadní části náměstí oproti domu čp. 13. Na současné místo byla přemístěna v květnu 1845. K postavení ohrady byly použity původní hřbitovní schody.
Sbírkou z 31. března 1892 byla pořízena železná mříž kolem sochy: je 4 metry široká a 3,12 metrů dlouhá. Zhotovil ji krucemburský rodák Josef Dymák, strojník ze Starého Ranska. V roce 1908 byly po stranách ohrady vysázeny lipky. Památka byla několikrát opravována (např. roku 1967)
Katolická fara (Krucemburk)
První zmínka o budově pochází z roku 1352. Byla zničena zřejmě v době třicetileté války. Současná stavba byla postavena v roce 1697 knížetem z Dietrichsteina jako přízemní , na zděnou přestavěna roku 1725, první patro s mansardovou střechou e z roku 1752.
https://www.pamatkovykatalog.cz/fara-2907206
Katolický kostel (Krucemburk)
Kostel sv.Mikuláše byl postaven ve 13. století, přesné datum počátku stavby není známo. Dochovala se však zmínka z roku 1359 o nejstarším duchovním správci plebánu Václavovi. Sakristie a spodní část věže, pocházející ze 13.století, jsou postaveny v románském slohu. V 15.století bylo vybudováno kněžiště a loď kostela ve slohu gotickém. Gotická je i kamenná křtitelnice. Barokní přestavba lodi byla provedena v roce 1697. Stavebníkem byl kníže Ferdinand z Dietrichsteina.Ve štítě kostela je renesanční soška Panny Marie. V novodobé historii nesmíme opomenout osazení mozaikových oken po roce 1945. Autorem je krucemburský rodák akad. malíř Jiří Binko.Do seznamu památek je zapsána i ohradní zeď katolického kostela, která pochází pravděpodobně ze 17.století. Jedná se o jižní stranu před kostelem.
https://www.pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-mikulase-s-farou-676618
Evangelický kostel
V místech, kde se po vydání tolerančního patentu (1781) k evangelické víře hlásilo více než sto rodin nebo více než pět set věřících, mohl sbor vystavět kazatelnu. Proto se do sboru sdružovali věřící z většího počtu obcí. V Krucemburku sbor postavil roku 1785 příbytek pro faráře čp. 137 a za ním kazatelnu. Základy byly vykopány 1. června 1786 a již 16. června byla superintendantem Štěpánem Leškou vysvěcena. Peníze na její výstavbu (287 zlatých) zaplatili členové sboru.
Kazatelna patřila mezi nejstarší dřevěné roubené modlitebny na Vysočině. Vnitřní stěny byly ohozeny maltou a vybíleny vápnem. Byla zde kruchta bez varhan, kostelní stůl (oltář) a kazatelnice. Při výstavbě pomáhali členové sboru. Rychlost, s níž byla postavena, i použitý materiál (dřevo) se projevily tím, že budova rychle chátrala. Proto byla často opravována. Přestože stav modlitebny nebyl uspokojivý, sloužila přes půl století, roku 1843 byla zbourána.
Budova připomínala spíše venkovský domek než církevní stavbu. Zejména farář Jakub Beneš, který v Krucemburku působil v letech 1818–25, poukazoval na skutečnost, že tato stavba není důstojná pro sbor s tak bohatou tradicí. Roku 1821 dal vypracovat plán a rozpočet na stavbu zděné budovy; obstaral také úřední povolení. Rozpočet byl však příliš vysoký a sbor finanční obnos nemohl obstarat. Finanční prostředky se podařilo zabezpečit až koncem 30. let, a to převážně ze sbírek v pruském Slezsku a Rakousku. V obstarávání financí se angažoval hlavně farář Jiří Holeček.
Nová modlitebna, jejíž základní kámen byl položen 13. června 1839, byla postavena na jihozápadním okraji obce podle plánu Jana Wurma v pozdně empírovém slohu. Má vchod z kratší strany budovy (tehdy směrem obráceným od obce), nemá klenutá okna ani věž se zvony a hodinami. Obdélníkový prostor je zakončen půlkruhovitou apsidou. Kruchta je umístěna na kratší straně nad vchodem, proti ní je oltář a kazatelna. Lavice jsou ve dvou řadách, věřící sedí čelem k oltáři. Výzdobu tvořily nápisy biblických veršů na zdech. Na kruchtě byly postaveny mechanické varhany, roku 1913 byly nahrazeny pneumatickými varhanami. Budova má sedm oken – čtyři na delších stranách, dvě na apsidě a jedno na kruchtě. Kostel stál 3.912 zlatých.
K slavnostnímu otevření kostela došlo – po obstarání vnitřního vybavení – až 13. prosince 1840. Slavnostní průvod šel z nedaleké staré modlitebny, v níž kázal senior Jan Kovář, do nové budovy, kde měl slavnostní kázání farář Jiří Holeček a pozvaní hosté. Vysvěcení modlitebny provedl Josef Kovář. Slavnost byla zakončena hostinou, jíž se zúčastnil mj. katolický farář František Schuberth.
V roce 1945 byl kostel opraven a upraven interiér (odstraněn oltář), roku 2016 opraveny varhany, v roce 2017 střecha. V budově jsou vedle pravidelných bohoslužeb pořádány komorní koncerty.
Štursova plastika na hrobce rodiny Binkových
Do seznamu kulturních památek je zapsána tato plastika význačného českého sochaře Jany Štursy z počátků jeho tvorby.
Na katolickém hřbitově je hrobka rodiny Binkovy. Návrh, definitivní podoba a plastika jsou dílem Jana Štursy z jeho krátkého secesního období (1906).
Pod hrobkou rodiny Binkovy je umístěn pískovcový náhrobek Anny Skřivanové (1,72 cm vysoký a 60 cm široký).
Anna, rozená Pardubská (*1731), pocházela z Chrasti u Chrudimi. V roce 1754 se provdala za Melichara Skřivana, majitele koželužské manufaktury, a měla s ním dvanáct dětí (čtyři děti záhy po narození zemřely). Zemřela po dlouhé nemoci 13. prosince 1794. Na náhrobku je nápis:
A. D. 1794 DNE 13 DECEM VSNVLA W PANV ANNA SKRZIWANOWA WIEKV SWEHO MAGE 63 LETA A 3 MESICE BVCH I DEG ZIWOT WECNI.
Na horní straně náhrobku byl železný kříž s lampičkou, dnes již ztracený.
https://www.pamatkovykatalog.cz/hrobka-rodiny-binkovy-11955041
Makovského pomník obětem okupace
Oběti členů místního evangelického sboru, kteří zahynuli na samém konci 2. světové války při bombardování Krucemburku a Ždírce nad Doubravou, připomíná pískovcový pomník na evangelickém hřbitově od sochaře Vincence Makovského. Jde o jeden z prvních pomníků obětem 2. světové války v České republice. Byl odhalen v listopadu 1950. Roku 2017 byl opraven. V. Makovský (1900–66), žák Jana Štursy, měl v Krucemburku prarodiče Zvolánkovy, k nimž jezdíval na prázdniny.
https://www.pamatkovykatalog.cz/pomnik-obetem-2-svetove-valky-671277
Památník padlých vojínu ve světové válce
K další proměně severní části náměstí došlo ke konci 20. let, kdy zde byl zřízen Památník padlým vojínům ve světové válce. O jeho vybudování se zasloužil Sbor dobrovolných hasičů. Pomník byl slavnostně odhalen 28. října 1929: odpoledne vyšel od parku průvod s hudbou na náměstí, zazpíval mužský sbor a zazněly projevy ing. Jaroslava Janáčka a Františka Krupaře, který přečetl jména všech padlých krucemburských občanů. Pomník tvoří kamenný balvan, na němž je znak Československé republiky a černá mramorová deska s nápisem Památník padlým vojínům ve světové válce 1914–1920. 28. října 1931 byl památník doplněn deskami se jmény padlých vojáků. K další úpravě došlo v květnu 1932: bylo do země zasazeno 12 betonových sloupků, opraven drátěný plot a podezdívka.
9. května 1946 došlo k slavnostnímu odhalení pamětních desek se jmény obětí druhé světové války. Roku 1964 započala v rámci úpravy náměstí také úprava památníku padlých; dokončena byla novým oplocením v roce 1965. Současná podoba je z poloviny 80. let, kdy došlo k celkové přestavbě náměstí.
Hrob malíře Jana Zrzavého
Pomník významného českého malíře situovaný v jižní části hřbitova tvoří půlkruhově zakončený náhrobní kámen s reliéfem kříže, jehož výtvarná podoba je dílem umělce samotného. Náhrobek byl přenesen z hrobu z Čáslavi, spolu s ostatky jeho matky a bratra.
https://www.pamatkovykatalog.cz/pomnik-jana-zrzaveho-11954812
Tři kříže
Tři kříže byly nad obcí vztyčeny 26. května 1778 z podnětu faráře Josefa Vrby na oslavu života, památky krucemburských obyvatel a slávu městečka. Od té doby byly vícekrát obnoveny. Protože části v zemi hnily, byly roku 1971 do země zabetonovány podstavce a kříže na ně přišroubovány. Naposledy byly kříže obnoveny v září 2013; tuto událost připomíná pomníček z roku 2014.
Pomník faráře Antonína Rohlíka
Pomník v březovém hájku nad třemi kříži připomíná od 29. července 1928 místo tragické smrti faráře Antonína Rohlíka. Jeho mrtvé tělo bylo nalezeno v neděli 26. září 1926 kolem sedmé hodiny ranní. Po převezení na faru místní lékař určil jako příčinu smrti selhání srdce. Teprve večer při převlékání bylo náhodou zjištěno, že zemřel násilnou smrtí – střelbou z ručnice: v jeho těle bylo nalezeno asi 50 broků. K vraždě došlo zřejmě již v sobotu 25. září v podvečer. Podezřelým ze zločinu úkladné vraždy byl zprvu Ladislav Rohlík, který svému strýci vedl dva roky hospodářství, u soudu byl zproštěn viny. K činu se po několika desetiletích přiznal jeden z bývalých krucemburských četnických strážmistrů.
Na pomníku je text: NA MÍSTĚ TOM ZAVRAŽDĚN BYL DŮST. PAN FARÁŘ KRUCEMBURSKÝ ANT. ROHLÍK 19 26/9 26. KOLEM JDOUCÍ, ZPOMEŇTE MODLITBOU .
Antonín Rohlík, rodák z Rohozné (1861), byl kaplanem v Pohledu (1887–92) a ve Vojnově Městci (1892–1902), do Krucemburku nastoupil jako administrátor 20. prosince 1902, od 19. ledna 1903 byl až do své smrti farářem. Pohřben byl na katolickém hřbitově.
Plastika utrpení
Plastika Utrpení je umístěna v areálu základní školy. Připomíná tragické události roku 1945 v Krucemburku. Autorem je přibyslavský sochař Roman Podrázský (1943–2001); jde o jednu z jeho prvních prací (studium sochařství na Akademii výtvarných umění ukončil v roce 1970). Plastika je kompozicí dvou postav, které se křečovitě vzpírají utrpení. Deformace tvarů a dynamika plastiky napomáhají vyjádřit vnitřní napětí postav. Socha byla instalována roku 1973.
Pamětní deska Tomáše G. Masaryka
Na budově bývalé evangelické školy (čp. 185) je deska připomínající, že zde bydlel na letním bytě roku 1906 Tomáš G. Masaryk. Návrh desky vypracovali technický úředník Filip Janáček a řídící učitel měšťanské školy Rudolf Šraib, model odlili zaměstnanci ranecké Janáčkovy strojírny. Slavnostní odhalení desky se uskutečnilo 28. října 1937. Akce se zúčastnili představitelé všech politických, společenských a kulturních organizací obce, školní mládež se svými učiteli a občané Krucemburku a okolí. Slavnostním řečníkem byl Vojta Beneš.
Z obavy před zásahem fašisty Františka Matyáška, který bydlel v sousední vile, byla počátkem okupace deska sundána a uschována. Protože se ztratila, byla po válce podle původního modelu vyrobena nová deska. Ta byla 28. října 1946 opět zavěšena. Po přestavbě domu na byty v druhé polovině 80. let byla deska přesunuta na boční stranu z ulice, která nese Masarykovo jméno.
Na desce je nápis: ZDE DLEL NA LETNÍM BYTĚ OD 12. ČERVENCE DO 15. ZÁŘÍ 1906 PROFESOR PRAŽSKÉ UNIVERSITY DR. TOMÁŠ G. MASARYK, PRESIDENT–OSVOBODITEL ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY.
Červená a bílá vila
V blízkosti koželužny na levém břehu Městeckého potoka byly v letech 1907–1909 postaveny dvě vily.
Bílá vila (vila Ladislava Binka) byla stavěna v letech 1907–1908 podle návrhu neznámého autora. Architekt Josef Gočár během své asistentury u profesora Kotěry pro stavbu navrhl úpravu fasád, průčelí, interiéru a secesní nábytek pro salonek.
V Bílé vile sídlila mateřská škola, později základní umělecká škola. V současnosti je ve vlastnictví rodiny Šrámkových. Budova byla opravena, obnoven okolní park, postaveno nové oplocení a provedeny další úpravy.
Červená vila (vila Josefa Binka) byla první samostatnou prací architekta Josefa Gočára. Byla postavena v letech 1908–1909 jako idealizace moravské lidové chalupy a anglického venkovského sídla. Strmá vysoká střecha dává prostor pro vnitřní halu přecházející v kopuli. Na výzdobě lomenice ve východním štítu se podílel Vojtěch Sucharda, na úpravě interiéru sochař Jan Štursa.
Fotograf Josef Binko, jeho bratr Dušan Binko a Josef Gočár měli za manželky tři sestry Chladovy, dcery zámeckého sládka a později primátora Pardubic. Marie Gočárová bydlela za první světové války, když její manžel narukoval, u sestry Terezie v Červené vile. Josef Gočár s rodinou zde později trávil letní měsíce.
Staré Ransko
Chráněná alej u Starého Ranska
Tato význačná krajinná dominanta je historickým dokladem života z počátku 19. století na rozhraní Čech a Moravy.
Stromořadí se nachází na katastrálním území Staré Ransko a celkem na sedmi pozemcích parcelních čísel. Po obou stranách roste 156 stromů: javor klen (96 ks), javor mléč (9 ks), lípa velkolistá (12 ks) a jasan ztepilý (39 ks). Cesta, kterou stromy v délce asi pět set metrů lemují, byla zhotovena v roce 1815 z důvodu potřeb tehdejších železáren. Stromy byly vysázeny v následujících letech, nejpozději však do roku 1820. Alej tak zůstala jednou z mála dochovaných památek, která připomíná existenci raneckého hutního komplexu. Jeho zařízení, budovy, obrovská halda vysokopecní trusky, to vše nenávratně zmizelo a zůstaly jen velmi skrovné archivní dokumenty.
Roku 2002 vyhlásil Český svaz ochránců přírody v Brně soutěž Strom roku 2002. Na podnět občanů byla přihlášena také ranecká alej a dostala se až do nejužšího finále této soutěže.
Alej spadá do význačné krajinné a sídelní dominanty jako historický doklad osidlování krajiny v CHKO Žďárské vrchy. Stromy jsou chráněny podle ustanovení §45 zákona č. 114/1992 Sb. O ochraně přírody a krajiny v kategorii „Stromořadí památných stromů“.
Litinový kříž
Na mostu hráze Raneckého rybníka stojí litinový kříž s tělem Krista. Podle nápisů na podstavci byl postaven roku 1832 na paměť 40. výročí panování rakouského císaře Františka I. Zdarma jej odlili slévači huti ve Starém Ransku a litinu na něj daroval majitel železáren kníže František Ditrichštejn.
15. září 1833 jej slavnostně posvětil farář František Schuberth za asistence kaplana Jana Jílka. Slavnosti v kostele sv. Mikuláše v Krucemburku se zúčastnil úřednický personál hutí v slavnostních stejnokrojích, kolem hlavního oltáře stáli slévači s hořícími svícemi, špalír tvořili uniformovaní havíři s rozsvícenými hornickými svítilnami. Slavnostní průvod se pak vydal z kostela sv. Mikuláše do Starého Ranska: v čele průvodu šli mistři slévači, za nimi školní děti a poté další obyvatelé z Ranska i okolních vesnic. Při příchodu na Staré Ransko byl průvod přivítán salvami z hmoždířů. Farář Schubert po slavnostním projevu kříž i pomník posvětil. Duchovenstvo a pozvané hosty pohostil po slavnosti ředitel raneckých hutí Václav Jettel.
13. července 1836 si kříž prohlédl královéhradecký biskup Karel Boromejský Hanl. Horníci opět v parádním stejnokroji utvořili špalír, zazněly fanfáry a salvy z hmoždířů.
V roce 2018 byla památka opravena.
Zvonička
Dějiny ranecké zvoničky jsou značně nejisté. Měla být postavena roku 1862, zvon na budovu zvonice instalován a z tohoto místa ohlašoval jeho hlas nastávající večer každého dne a také smutnou událost, že zemřel ranecký občan.
Zvon, který byl zhotoven a odlit v tehdejších raneckých železárnách, má však na svém vnějším obvodu předlitý letopočet 1823, tehdy byl vyroben. Podle kroniky zvon daroval obci tehdejší správce železáren Petr Klein, zvaný Kleinpetr: provoz železáren řídil až od roku 1839, když dosavadní ředitel Václav Jettel byl v roce 1838 ze své funkce odvolán a odešel do důchodu. Ani z pozdějších let není žádná zmínka o výstavbě zvonice. Je tedy možné, že zvon byl zavěšen na úplně jiné konstrukci a zděná stavba byla opravdu postavena až roku 1862, a to za úřadování Josefa Sobotky, prvního radního obecního úřadu Hluboká, pod kterou v té době Staré Ransko správně patřilo. Je však také možné, že vyrobený zvon byl prozatím zavěšen v provozu železáren a svolával zaměstnance do práce, což byl tehdejší způsob oznamovat začátek pracovní doby.
Dochovalo se i několik záznamů o zvonících, kteří v minulosti tuto povinnost vykonávali. Prvý záznam z roku 1912 sděluje, že obecní zastupitelstvo schvaluje návrh občanů pana Františka Vrběckého ze Starého Ranska a pana Jana Půjmana z Nového Ranska, aby zvoníci byli odměňováni částkou 30 Kč za rok pro každého. Zvonilo se zřejmě každého dne večer a při úmrtí místního občana. Další zmínka o zvoníkovi je až z roku 1931, a to v zápisu obecního zastupitelstva z 16. srpna: paní Průchová žádá, aby dosavadní obnos za výkon zvonění byl zvýšen o 20 Kč/rok. Žádost byla schválena. V dalším zápisu obecního zastupitelstva z 18. prosince 1942 je uvedeno, aby po dobu mimořádných poměrů byla vyplacena odměna 200 Kč/rok za zvonění paní Wasserbauerové na Starém Ransku a paní Luňáčkové na Novém Ransku.
Po roce 1945 zvonice pomalu, ale jistě chátrala. Dřevěná konstrukce věžičky byla asi dvakrát opravována, naposledy v roce 1977. Funkci zvoníka po roce 1945 vykonávala paní Wasserbauerová (čp. 20), a to asi do roku 1960, kdy se rodina odstěhovala. Další roky zvonila paní Lacinová (čp. 114). Zvonilo se vždy večer a při oznámení úmrtí raneckého občana, v den pohřbu pak svolával občany před dům smutku a dále hlas zvonu doprovázel zesnulého až do poloviny cesty mezi Ranskem a Krucemburkem. Zvonu se přestalo používat asi po roce 1977.
V roce 2011 byla zvonička opravena a byl zavěšen nový zvon Svatá Barbora. Vyrobila a odlila jej Zvonařská dílna Leticie Vránové-Dytrychové z Brodku u Přerova. Je zhotoven ze zvonařské bronze. Má hmotnost 31 kg, průměr 355 mm a ladění d3. Je opatřen reliéfy podle původního zvonu, tj. vyobrazením sv. Barbory (patronky horníků) a sv. Prokopa (patrona slévačů). Dále je zvon opatřen kartuší neboli znakem zvonaře a označením obce „Staré Ransko L. P. 2011“. Výzdobu navrhla akademická sochařka Věra Kunčarová.
6. července 2011 za přítomnosti dvou stovek občanů ze Starého Ranska a blízkého okolí byla zvonička posvěcena krucemburským farářem Piotrem Balewiczem.
Pomník padlých
V blízkosti továrny je v oploceném prostranství umístěn kamenný pomník obětem první světové války. Byl slavnostně odhalen 28. října 1924. Železný kříž s pamětní deskou připomíná oběti druhé světové války.
Boží muka
V květnu 2017 byla uprostřed Starého Ranska postavena boží muka s nápisem NA VĚČNOU PAMÁTKU ZAKLADATELŮM OBCE HAMERNÍKŮ, HORNÍKŮ, SLÉVAČŮ, LESNÍKŮ A ZEMĚDĚLCŮ. Nad zvoničkou ve třetím pořadí je na soukromém pozemku do výklenku v ulici umístili Pavel Cimpl, Pavel Nový a Petr Coufal. Petr Coufal zajistil očistění, dopravu pomníku a odlití desky s nápisem a Pavel Cimpl a Pavel Nový odvedli potřebnou práci pro vznik božích muk, výklenku a lavičky. Pracovníci slévárny na Novém Ransku odlili desku s nápisem a litinový kříž.
Ranská jezírka
Ranská jezírka se rozkládají v katastrálním území Havlíčkova Borová a Staré Ransko na ploše 27,21 ha. Vznikla na místech dřívější důlní činnosti. Jako chráněný přírodní výtvor byla vyhlášena 4. října 1990.
Geologický podklad tvoří hlubinné vyvřeliny Ranského masivu, zejména hadce. Na tomto podkladu se vyvinuly především mělké oglejené lesní půdy. Celá oblast je podmáčená, vzniklé deprese byly zaplaveny vodou.
Nejcennější částí jsou lokality starých zatopených těžebních jam, které zarůstají rašeliníky. Jedním z prvků, které odlišují tento biotop od podobných oblastí, je kvalita vody. Dokumentují to druhy oligotropní (s malým množstvím živin), které zde byly nalezeny ve značném stupni rozvoje.
Z druhů chráněných rostlin zde rostou rosnatka okrouhlolistá, vstavač Fuchsův, leknín bělostný a bílý, rdes alpský, blatouch poléhavý, kozlík dvoudomý, zevar nejmenší aj. Z dalších významných druhů je zde 26 druhů ostřic.
Na lokalitě bylo zjištěno deset chráněných druhů ptáků (sýkory uhelníček, parukářka a koňadra, králíček obecný, šoupálek dlouhoprstý, křivka obecná, brhlík lesní, pěnice černohlavá, červenka obecná, strakapoud velký) a z obojživelníků čolek horský.
Celá oblast Ranských jezírek je kryta druhotnými smrčinami, místy s vtroušeným bukem. Bylinný pokryv však dokumentuje, že celá zdejší oblast byla před těžební činností kryta bučinami, snad s vtroušeným smrkem. V lokalitě jsou smrky stáří kolem 150 let, výšky kolem 40 metrů a objemu až čtyři metry.
Bledulky na Starém Ransku
Seifrtův buk
Na katastru Starého Ranska roste několik stoletých a starších stromů.
Buk lesní (Seifertův buk) v lesním komplexu u silničky Javorka je 29 metrů vysoký a má obvod 428 cm. Jeho stáří je odhadováno na 220 let.
Proti železárnám roste dub letní: je 22 metrů vysoký s obvodem 335 cm, stáří asi 175 let.
Informační centrum
